Ty v anime

Ty v anime neznamená úplně ty v anime,ale spíš ty podle mě ;)
Kreslím tabletem od firmy genius ...



pokud si řeknete dělám i desingy na objednávku.


Reklamy ignoruju, ale klidně je sem piště pokud máte potřebu










Temná magie 01- Ještě stále voják

9. února 2011 v 19:17 | Iwka-chan
Je to jenom takové zkrácení dlouhé chvíle .... asi budu pokračovat .. SNAD
 Chybí mi tam čárky ve větách, ale doufám že to nebude mco vadit .. trochu jsem měnila wordy takže jsem tam potom opravovala dost chyb  tohle se mi už nechtělo -.- 

ttt

(Obrázek od KAtou-chan- moc děkuju )

Tlaková vlna z M8 odtrhla maso od kosti a vyslala kapičky krve proti vystrašeným nepřátelským tvářím. Zbývalo pár posledních minut, něž se zbylí přeživší vzdají a nechají armádní psy, aby je zajali a později v tichosti popravili. Jenom vysocí velitelé, kteří už dávno zahodili svoji sebevědomou vlasteneckou masku a prchli, věděli, že bílá vlajka, kterou měli vojáci povolenou použít jenom za nejhorších podmínek, je k ničemu pokud chtějí přežít.
"Bílá vlajka! Vzdali se!" radostný výkřik a bělostný prapor dodali unaveným vojákům novou naději. Iluze, že se opět dostali o krok blíže k vysněnému cíli, se zdála čím dál reálnější a v životní agónii v níž začali věřit i ti jenž věděli že je to klam.
Vojáci vyběhli z úkrytů a zpoza primitivního opevnění přímo proti na smrt vyděšeným nepřátelům. Ilidia se držela dál stejně jako několik dalších podezřívavých členů její skupiny. Nechtělo se jí věřit, že by to skončilo tak rychle.
Výbuch a křik zraněných a umírajících potvrdil její obavy. Rychle se schovala za převrácený transportér a bystrýma, tolik let cvičenýma očima prozkoumávala okolí a hledala ty co zavinili že jich je opět o polovinu méně. Už ani nebrala na vědomí že ti co zemřeli byli její přátelé. Svoji mysl upínala na jednou věc - pomstu.

Tři, dva, jedna … Ilidia vyběhla z ukrytu a hned při druhém kroku klopýtla o utrhlou ruku. Další dva kroky a několik těl které byla nucena překročit. Obrazy zohavených těl a vyděšených výrazů umírajících všude kam se podívala a ona věděla že na to už nikdy nezapomene a náhle chtěla být ta která zemře. Chtěla patřit mezi ty co leželi na zemi a měli to už dávno za sebou. Toužila po klidu a
míru ať už život po smrti existoval nebo ne.
Ucítila nevolnost a bez varování vyzvracela obsah svého žaludku na zkrvavenou silnici. Rukávem si utřela ústa a pokračovala dál. Po očku sledovala ostatní, kteří byli ještě schopní pokračovat v útoku a byla ráda že si nikdo nevšiml její chvilkové slabosti i když jí bylo jasné že všem je v tuhle chvíli na zvracení. Pach smrti a krve dokázal vždy podkopat morálku celé armády a dnes to nebylo jiné.
Nad hlavami se přítomným ozval tichý hukot a zbylí nepřátelé zmizeli v rudých a modrých plamenech. Další křik nelidských stvoření a po té ticho. Ilidii se zdálo jako by se zastavil svět a nebo došla o sluch. Konec, konečně bylo po neustálém řvaní a střílení. Přiletěli posily a oni zvítězili, tedy aspoň v téhle bitvě.

Ani nevěděla jak se tam dostala, seděla v šatně s rukama na zakrvácené zbrani a zírala do země. Okolní skříňky, patřící jejím kolegům a kolegyním byli převážně prázdné. Stejně jako skříňkám chyběl obsah bezvládným tělům chyběli duše které by je ovládali. Ilidia si sundala kovovou helmu a položila ji vedle sebe na lavečku. Dlouhé bílé vlasy jí spadli až k pasu a schovali tak špičaté uši. Zešikmené obočí, malá ústa a celková chladná krása její tváře odlišovala Ilidii od ostatních. Ani elf ani člověk. Byla něco mezi tím a nezvyklým způsobem přitahovala obě rasy.
"Všichni co přežili si mají vzít pár dní volno!" ozval se tichý hlas jednoho z poslíčků z kasáren. Ilidia jenom přikývla. Nevěnovala tomu příliš pozornost. Bylo to tak vždy když něco vyhráli, pro ni už po šestnácté. Nebylo to moc ale aspoň si mohla na chvíli odpočinout a vypnout.
Rodinu už neměla, jako většina obyvatel téhle země, zemřeli v boji. Místo kterému mohla říkat domov jí zničili bez mála před měsícem a jediné co jí teď zbývalo bylo pár obrázků rozestavěných po pokoji a vzpomínky.
Chvíli jen tak nechala myšlenky aby se toulali kde chtěly. Před vnitřním zrakem se jí stále objevovalo jedno místo. Nebylo příliš vzdálené a podle jejich posledních informacích bylo v nejklidnější části zemi.
Nemělo cenu na něco čekat. Ať přemýšlela jak chtěla lepší místo ji na odpočinek nenapadlo. Balení ji trvalo pár minut a už za půl hodiny mířila na místní letiště.
"Ahoj Nano. Poletíš
teď někdy do zóny delta? Potřebovala bych tam vzít."
"Můžu tě tam vyhodit, budu tam vykládat nějaké zásoby. Škoda že nemám víc času. Jsou tam skvělé lázně a ještě lepší pivo." Nana byla jedna z mála lidí které Ilidia znala od dětství a ještě neumřeli. Asi to bylo, jak Nana ráda tvrdila, kvůli tomu že se nepřidala k zeleným mozkům. Byla jedna z mála co sice pro armádu pracovala ale peníze které si vydělala stále říkali paní jí a né žádnému zamedajlovanému páprdovi z vysokých míst.
Ilidia si po cestě, i přes neustálé Nanino vyptávání, na chvíli zdřímla. Nebylo to ale klidný spánek. Probudila se celá zpocená a roztřesená. Cesta trvala asi hodinu a když konečně přistáli Ilidia se cítila ještě o něco utahanější než před odletem. Namířila si to přímo do kempu kus od letiště a aby si zkrátila cestu vzala to přes les. Všude byla tma a troskám měsíce, které zbyly po třetí světové ještě před objevením této lidské civilizace, zářily jenom občas kvůli hustým mračnům.
Okolní ticho znenadání přerušilo zahoukání vyplašené sovy a křupnutí větvičky. Zvířata na této planetě si už dávno zvykla na všudypřítomné lidi a proto Iridiu docela překvapilo, že se tento noční dravec tak snadno vylekal. Byla si jistá že neudělala větší hluk jak malá polní myš která jí před chvílí přeběhla přes cestu a které si všimla jenom kvůli jejím elfským smyslům.
Na chvíli se zastavila pod záminkou že si spraví řemen na batohu, ale doopravdy jí šlo o to aby se mohla podívat za sebe. Měla špatný pocit že v lese není sama jak čekala.
"Proč mě sledujete?" Ilidia se narovnala jakmile zaznamenala nepatrný pohyb za stromem. Její oči vycvičené po několika letech tréninku dobře postřehli pohyby několika lidí za stromy.
"Já vám říkal že ty elfský děvky jsou mnohem všímavější než ty normální." Ozval se výsměšný hlas muže, který se vynořil zpoza nejbližšího stromu. Nemohlo mu být víc jak třicet a společně se svými vojáky patřil k nepřátelskému odboji, jak hlásali jejich nevkusné uniformy.
Ilidia šáhla po zbrani kterou měla připnutou u boku a okamžitě pocítila palčivou bolest v ruce. I když tito lidé používali starodávné zbraně s kulkami a tlumiči, dokázali natropit spoustu škody. Ilidia to poznala na vlastní kůži. Předloktí měla provrtané kusem olova a jen o pár milimetrů kulka minula tepnu, zasáhla však kost.
"Nešahej na to jinak se nedožiješ rána. I když toho se stejně i tak nedožiješ." Zavrčel muž a udeřil ji do tváře. Ildiia se svalila na zem a zraněnou rukou se pokusila zbrzdit pád. Marně. Krev jí zbarvila rukáv košile a pomalu odkapávala na zem kde se vsakovala do země. V korunách stromů začalo šumět jako by se zvedl vítr a roztancoval okolní stromoví, ale bylo bezvětří. Muži si toho zjevně nevšimli, byli příliš zabraní do vysmívání. Ilidia se pokusila vstát. Následovala rána tvrdou podrážkou kanad do čela. Na chvíli se jí zatmělo před očima a cítila jak jí na zátylku naskakuje boule. Šumění nabíralo na síle a za chvíli už zněla jako bouře. To už nepřátelé nemohli ignorovat a zmateně sledovali šumící listy. Náhle vše ustalo. Ilidiu přestala bolet ruka a muži okolo omdleli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

KLIK /nande natabajo/

klik 100% (995)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama